BILL KAULITZ, zpěvák Tokio Hotel o poškozených hlasivkách, drogové slávě a jeho vlastním pohřbu.
Dělat rozhovor s 18letým je tak smysluplné jako dojít kameny. U Billa Kaulitze je to jiné. Jestli první polibek nebo touha po slávě: Teenie hvězda usměvavého zpěváka, který mluví víc, než většina německých veteránů showbyznysu. VANITY FAIR potkalo Bill krátce před jeho operací a po zákroku ho kontaktovalo přes e-mail.
VANITY FAIR: Pane Kaulitzi, jak se cítíte po operaci Vašich hlasivek?
BILL KAULITZ: No ano, jak se tak cítí, když vám někdo pod narkózou tlačí pěkným kovovým strojem na hlasivky a potom s malým nožíkem stříhá kolem hlasivek. Ten pocit zná přece každý. Lidi, jsem rád, že mám tohle za sebou. Ale mám stále ještě strach o hlas a špatné svědomí kvůli zrušeným koncertům.
VF: Jak dlouho se budete léčit?
B.K.: Po operaci nesmím dvanáct dní mluvit. Potom musím podstoupit čtyřtýdenní rehabilitaci hlasu.
VF: Promluvme si o Vašich začátcích. Prý, že se kreativita rodí ze vzpomínek na traumata a ublížení. Jak to bylo u Vás?
B.K.: Velké trauma byl rozchod mých rodičů. Bylo mi sedm a nechápal jsem to. Velmi mě to ovlivnilo. Na našem prvním albu je song, který o tom pojednává. Jmenuje se "Gegen meinen Willen".
VF: Ví se, že Vás nevlastní otec Gordon Trümper je učitel kytary. Co dělá Váš skutečný otec?
B.K.: Je řidič kamionu a žije v Hannoveru.
VF: Když Vám bylo osm, odstěhovala se Vaše rodina do vesnice Loitsche se 700 obyvateli. Jak jste toto stěhování vnímal?
B.K.: Cítil jsem se děsně, protože nejsem žádný vesnický člověk. Můžete si představit, jak jsme Tom a já tady nápadní. Dívali se na nás jak na nějaké vetřelce, kteří jsou hrozní. Také ve škole to bylo hrozné. Musel jsem každé ráno vstávat o půl šesté, abych stihnul školní autobus do Wolmirstedt a o půl páté jsem byl teprve zase doma. Jak já jsem to nenáviděl. A potom zase ty samé obličeje ve škole. To byla ta nejhorší doba mého života.
VF: Jak učitelé reagovali na bratry Kaulitzovi?
B.K.: Do sedmé třídy jsme byli s Tomem stále spolu. Potom jsme byli za trest odděleni. To byla opravdová rána do obličeje, která mě velmi ovlivnila. Do té doby jsme opravdu dělali vše společně. Jsme jednovaječná dvojčata a jsme si strašně blízcí. Samozřejmě jsme se tomu bránili, ale učitelé si říkali, že nás nemohli snést kvůli našemu kecání. Nejsem ten, kdo se hlásí a potom tiše vypráví. Vždycky jsem křičel. Moje matka byly ve škole každý druhý den.
VF: Patřilo k Vašim specialitám popírání známek třídních prací, že když nebudou do nějaké doby vráceny, tak propadnou? Jak jste to věděl?
B.K.: Vždycky jsem věděl, že školu nepotřebuju, protože budu zpěvák. Protože mě učitelé tak nervovali, zabýval jsem se právem. Přesně jsem věděl, co smějí a co ne. Nesnášel jsem část učitelů. Někteří mi neřekli ´dobrý den´, protože jsem měl vlasy nahoře a nehty nalakované na černo. Mysleli si, že takhle do školy nemůžu chodit. Jeden mě nechtěl učit, protože vypadám tak jak vypadám. To byly řeči jako: "Ta hlava není jenom pro vkusné vlasy". Byl jsem anti žák.
VF: Jaké byly Vaše známky?
B.K.: Super. Měl jsem stále průměr 1,8. To učitele nejvíc štvalo.