V ZÁKULISÍ
Jako novinář časopisu ONE se často setkávám s fanoušky, kteří se mě ptají, jaké jsou jejich oblíbené hvězdy v soukromí, daleko od kamer, koncertních míst, mimo záře reflektorů. Jedna z otázek, která mi je pokládaná nejčastěji je " Jací jsou Tokio Hotel v soukromí?" a také " Jsou tak hezcí jak vypadají? Změnili se od doby, co jejich kariéra se začala točit na plné obrátky? Rozhodli se samy,co opravdu chtějí dělat? Musí se podrobit, tomu co chtějí jejich producenti?Mají dívky?" a mnohé další
Samozřejmě, nejsem členem skupiny, nevyrůstal jsem s nimi, tak je to pro mě občas těžké, abych odpověděl na tyto otázky, speciálně když přijde řada na jejich čistě soukromý život. Po setkání s kluky z Tokio Hotel asi už po 12-té za necelý rok, jsem je docela dobře poznal a trochu nahlédnul do jejich soukromého života a způsoby, jakým se chovají v zákulisí.
Proto, jsem zkusil Vám živě popsat některé z mých setkaní se skupinou , tak si můžete udělat přectavu, o tom jaký jsou kluci, když je kamera vypnutá
ZAČÁTEK
Mé první setkání se skupinou se uskutečnilo v červenci 2006. V té době Tokio Hotel ještě nebyli ve Francii moc slavní. Nicméně, zpátky k jejich příjezdu do Francie, v červnu publikoval ONE malý článek, který skupinu opravdu ohodnotil, protože to bylo jedno z prvních ve francii. Díky tomuto článku, jsme získali oficiální pozvání tady, do Vydatelství, abychm se přijeli podívat na skupinu do Německa, během jejich festivalu.
Ráno, 7.července, jsem letěl do Düsseldorfu, kde skupina hrála asi před 20.000 fanoušky. Bylo léto, slunečný, horký den a Francie se zrovna kvalifikovala do finále MS ve fotbale, který byl v Německu....Jakmile, jak jsem se tam dostal, setkal jsem se se Sakim. V té době jsem neznal tuto těžkou váhu, který je oficiální bodyguard skupiny a nemyslel jsem si, že bych ho mohl vidět pokaždé, co bych měl rozhovor nebo photoshoot se skupinou.
Dnes, Saki (jehož práce spočívá v tom zadržet každého kdo se jen chce přiblížit k jeho malým chráněncům) mě mile vedl skrz zákulisí do šatny kluků. Věci se odehrály velmi jednoduchým způsobem, žádný specifický protokol a jenom několik pár minut poté, co jsem přijel jsem už byl uprostřed velké TH rodiny. Rodina, která sčítá asi 10 lidí: manažer, tiskový mluvčí, kosmetička, stylista, bodyguard, překladatel a samozřejmě všichni koncernový technici.
FRANCIE JEDEME!
Pamatuji si velmi dobře tu chvíli, co jsem vstoupil do zákulisí. Pod jakýmsi slaměným slunečníkem se před sluncem schovávají Bill, Tom, Gustav a Georg. Pohodlně sedící v proutěných křeslech. První věc, které jsem si všiml byly sportovní noviny, které Gustav četl.
Den před tím Německo bylo poraženo Itálií na MS v semifinále, zdálo se, že to Gustava ovlivnilo.Když viděl, že přicházím, postavil se, silně mi potřásl rukou a zeptal se "Vy jste opravdu z Francie?" Odpověděl jsem ano a k mému překvapení mě Gustav objal a řekl "Německo právě bylo poraženo Itálií, tak opravdu doufám, že francouzský tým vyhraje finále. Francie jedeme!". Očekával jsem rozhovor o hudbě, tak jsem ukončil předpovídaní kolik Zizou (Zurane) by mohl dát gólů na MS.
A v zákulisí této obrovské koncertní arény, se fotbal zdál, že bude mít velkou váhu, tak moc, že za několik minut a dokonce s tím strašným červencovým teplem, přišla řada na malý zápas v backstage. Celkem přátelský zápas: Německo vs. Francie. Musel jsem bránit svojí zemi proti Gustavovi a Tomovi, kteří hráli za Německo. Myslím, že tato malá hra vytvořila mezi námi zvláštní pouta, a ty přetrvávají i vždy, když se setkáme spolu v Paříži.
V ten den, po zápase, který skončil bez vítěze, Bill, Tom, Gustav a Georg mě nechali sledovat během celého jejich rituálu před koncertem. Zprva bylo trochu trénovaní v šatně. A v tu chvíli jsem nemluvil o fotbale, ale o hudbě. Před koncertem si Tom s Georgem zopakovali pár těžkých akordů na svých nástrojích, tak aby byli schopni jevišti perfektně hrát. Tato malá tréninková lekce byla malý soukromí koncert. Naprosto akustický a já... uvědomil jsem si pravýopak těch nesmyslů, co jsem četl na internetu, Tokio Hotel byli opravdový hudebníci a jejich příběh nemá nic společného s boybandy.
Jako novinář časopisu ONE se často setkávám s fanoušky, kteří se mě ptají, jaké jsou jejich oblíbené hvězdy v soukromí, daleko od kamer, koncertních míst, mimo záře reflektorů. Jedna z otázek, která mi je pokládaná nejčastěji je " Jací jsou Tokio Hotel v soukromí?" a také " Jsou tak hezcí jak vypadají? Změnili se od doby, co jejich kariéra se začala točit na plné obrátky? Rozhodli se samy,co opravdu chtějí dělat? Musí se podrobit, tomu co chtějí jejich producenti?Mají dívky?" a mnohé další
Samozřejmě, nejsem členem skupiny, nevyrůstal jsem s nimi, tak je to pro mě občas těžké, abych odpověděl na tyto otázky, speciálně když přijde řada na jejich čistě soukromý život. Po setkání s kluky z Tokio Hotel asi už po 12-té za necelý rok, jsem je docela dobře poznal a trochu nahlédnul do jejich soukromého života a způsoby, jakým se chovají v zákulisí.
Proto, jsem zkusil Vám živě popsat některé z mých setkaní se skupinou , tak si můžete udělat přectavu, o tom jaký jsou kluci, když je kamera vypnutá
ZAČÁTEK
Mé první setkání se skupinou se uskutečnilo v červenci 2006. V té době Tokio Hotel ještě nebyli ve Francii moc slavní. Nicméně, zpátky k jejich příjezdu do Francie, v červnu publikoval ONE malý článek, který skupinu opravdu ohodnotil, protože to bylo jedno z prvních ve francii. Díky tomuto článku, jsme získali oficiální pozvání tady, do Vydatelství, abychm se přijeli podívat na skupinu do Německa, během jejich festivalu.
Ráno, 7.července, jsem letěl do Düsseldorfu, kde skupina hrála asi před 20.000 fanoušky. Bylo léto, slunečný, horký den a Francie se zrovna kvalifikovala do finále MS ve fotbale, který byl v Německu....Jakmile, jak jsem se tam dostal, setkal jsem se se Sakim. V té době jsem neznal tuto těžkou váhu, který je oficiální bodyguard skupiny a nemyslel jsem si, že bych ho mohl vidět pokaždé, co bych měl rozhovor nebo photoshoot se skupinou.
Dnes, Saki (jehož práce spočívá v tom zadržet každého kdo se jen chce přiblížit k jeho malým chráněncům) mě mile vedl skrz zákulisí do šatny kluků. Věci se odehrály velmi jednoduchým způsobem, žádný specifický protokol a jenom několik pár minut poté, co jsem přijel jsem už byl uprostřed velké TH rodiny. Rodina, která sčítá asi 10 lidí: manažer, tiskový mluvčí, kosmetička, stylista, bodyguard, překladatel a samozřejmě všichni koncernový technici.
FRANCIE JEDEME!
Pamatuji si velmi dobře tu chvíli, co jsem vstoupil do zákulisí. Pod jakýmsi slaměným slunečníkem se před sluncem schovávají Bill, Tom, Gustav a Georg. Pohodlně sedící v proutěných křeslech. První věc, které jsem si všiml byly sportovní noviny, které Gustav četl.
Den před tím Německo bylo poraženo Itálií na MS v semifinále, zdálo se, že to Gustava ovlivnilo.Když viděl, že přicházím, postavil se, silně mi potřásl rukou a zeptal se "Vy jste opravdu z Francie?" Odpověděl jsem ano a k mému překvapení mě Gustav objal a řekl "Německo právě bylo poraženo Itálií, tak opravdu doufám, že francouzský tým vyhraje finále. Francie jedeme!". Očekával jsem rozhovor o hudbě, tak jsem ukončil předpovídaní kolik Zizou (Zurane) by mohl dát gólů na MS.
A v zákulisí této obrovské koncertní arény, se fotbal zdál, že bude mít velkou váhu, tak moc, že za několik minut a dokonce s tím strašným červencovým teplem, přišla řada na malý zápas v backstage. Celkem přátelský zápas: Německo vs. Francie. Musel jsem bránit svojí zemi proti Gustavovi a Tomovi, kteří hráli za Německo. Myslím, že tato malá hra vytvořila mezi námi zvláštní pouta, a ty přetrvávají i vždy, když se setkáme spolu v Paříži.
V ten den, po zápase, který skončil bez vítěze, Bill, Tom, Gustav a Georg mě nechali sledovat během celého jejich rituálu před koncertem. Zprva bylo trochu trénovaní v šatně. A v tu chvíli jsem nemluvil o fotbale, ale o hudbě. Před koncertem si Tom s Georgem zopakovali pár těžkých akordů na svých nástrojích, tak aby byli schopni jevišti perfektně hrát. Tato malá tréninková lekce byla malý soukromí koncert. Naprosto akustický a já... uvědomil jsem si pravýopak těch nesmyslů, co jsem četl na internetu, Tokio Hotel byli opravdový hudebníci a jejich příběh nemá nic společného s boybandy.
zdroj: www.paiginky.blog.cz