close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

ONE - TH v zákulisí

12. června 2007 v 20:15 | Lenny |  Tokio hotel x)
HyperLinkHyperLink
Jako journalista ve vydávání časopisu ONE, často potkávám fanoušky, kteří se mě ptají, jaké jsou jejich oblíbené hvězdy v osobním životě, daleko od kamer, koncertních hal. Jedna z otázek, kterou dostávám často je "Jací jsou Tokio Hotel privátně?" a taky "Jsou tak milí jako vypadají? Změnili se od té doby, co začala jejich kariéra? Rozhodli se sami o tom, co opravdu chtějí dělat? Řídí se svými producenty? Mají přítelkyně?" A tak dále.

Samozřejmě, nejsem člen skupiny a nevyrostl jsem s nimi, takže je to pro mě občas těžké, zodpovědět tyto otázky, hlavně když dojde na pouze osobní část jejich života. Po setkání s Tokio Hotel asi po více než desáte v méně než roce, jsem je začal poznávat lépe y vím trochu víc o jejich osobním životě a způsobu, jakým vystupují v zákulisí.

Proto jsem zkusil vám živě popsat nějaké z mých setkání se skupinou, takže si můžete domyslet, co se děje, když je kamera vypnutá.

Začátek


Mé první setkání se skupinou bylo v červenci 2006. V té době Tokio Hotel nebyli ve Francii ještě tak slavní. Avšak, blíže k jejich příjezdu zpátky do Francie v červnu publikoval ONE malý článek, který skupinu opravdu ohodnotil, protože to bylo jejich poprvé ve Francii. Díky tomuto článku jsme obdrželi velmi oficiální setkání tady, ve Vydavatelské kanceláři, abychom mohli přijít a vidět skupinu v Německu, v průběhu festivalu.

Ráno, 7.července, jsem letěl do Düsseldorfu, kde skupina hrála asi před 20.000 fanoušky. Bylo léto, slunečno, horko a Francie se zrovna kvalifikovala pro finále MS ve fotbale, který byl v Německu....Hned, jak jsem se tam dostal, potkal jsem Sakiho. V té době jsem neznal tuto těžkou váhu, který je oficiální bodyguard skupiny a byl jsem daleko od hádání, že bych ho mohl vidět pokaždé, co bych měl rozhovor nebo photoshoot se skupinou.

Tento den, Saki (jehož práce spočívá v tom zadržet každého před jeho chráněnci) mě mile vedl skrz zákulisí do šatny kluků. Věci se odehrály velmi jednoduchým způsobem, žádné specifické protokoly a jenom pár minut, co jsem přijel jsem už byl uprostřed velké TH rodiny. Rodina, která čítá asi 10 lidí: manager, tiskový agent, kosmetička, stylista, bodyguard, překladator a samozřejmě jejich techniky na koncert, takže byli schopni jevisšti perfektně hrát. Tato malá tréninková lekce byla malý osobní koncert. Totálně akustická a

Jeď Francie!


Velmi dobře si pamatuju tu chvíli, co jsem vstoupil do backstage. Pod malým slaměným stromem se ukrývají před sluncem, Bill, Tom, Gustav a Georg byli volně usazení v košíkových křeslech. První věc, které jsem si všiml byly sportovní noviny, které Gustav četl. Den před tím bylo Německo poraženo Itálií ve světovém semifinále a mohlo to Gustava zasáhnout. Když mě viděl přicházet, postavil se, pevně stiskl mou ruku a řekl "Ty jsi Francouz, že?" Odpověděl jsem ano a k mému překvapení mě pak Gustav objal a řekl "Německo bylo právě poraženo Itálií, takže opravdu doufám, že francouzský tým vyhraje finále. Jeď Francie!". Předpokládal jsem povídání o hudbě, takže jsem ukončil předpovědi o MS ve fotbale a počet gólů, co dal Zizou (Zidane)!

A v zákulisí této obrovské koncertní arény, se fotbal zdál být velkou místností, tak hodně, že v pár minutách a dokonce s tímto strašným červencovým vedrem, měl malý fotbal místo v backstage. Totálně přátelký zápas: Německo proti Francii, kde jsem zastupoval svou zemi proti Gustavovi a Tomovi, ketří hráli za Německo. Myslím, že tahle malá hra udělala mezi námi speciální pouta a ty trvají pokaždé, co se vidíme v Paříži.

V ten den, po zápase, který skončil bez vítěze, Bill, Tom, Gustav a Georg mě nechali sledovat během celého jejich rituálu před koncertem. První bylo trochu trénovaní v šatně. A v tu chvíli jsem nemluvil o fotbale, ale o hudbě. Před koncertem si Tom s Georgem zopakovali pár těžkých akordů na svých nástrojích, , takže byli schopni jevisšti perfektně hrát. Tato malá tréninková lekce byla malý osobní koncert. Totálně akustická a

uvědomil jsem si pravý opak nesmyslů, co jsem četl na internetu, Tokio Hotel byli opravdu hudební a jejich příběh nemá nic společného s boybandy.

O trochu později v ten den, se mě Bill zeptal, jestli bych ním něco nesnědl v bufetu. A zaregistroval jsem, že příliš nejedl. Tak jsem se ho zeptal " Nemáš hlad, když jsi na jevišti?" a on odpověděl: " Na našich pokojích je vždycky spoustu jídla, ale já se snažím příliš nejíst. To nemá nic společného s nějakou speciální dietou nebo tak, je to jenom o trávení. Takže když se před show nacpu nezdravým jídlem, cítím se pak těžce a ospale a nemám takovou energii. Musím najít správnou rovnováhu.....".

Potom jsme udělali pár fotek skupiny v zákulisí, pak se Bill, Tom, Georg a Gustav isolovali pár minut před show. Dostal jsem možnost je doprovodit skoro na velké jeviště a přál jsem jim štěstí a pak tam vstoupili.....neviděl jsem je po show, protože můj let byl brzo a vždycky jsem si zachoval tento výlet do Německa jako velmi hezkou vzpomínku.

Další setkání, o kterém jsem vám chtěl říct bylo 21.března 2007 v luxusním pařížském hotelu. Samozřejmě od té doby, co jsem je viděl poprvé a tímto, měl jsem se skupinou rozhovory a focení...Když jsem si vybral tento zvláštní čas, je to proto, že jsem cítil, že se hodně věcí změnilo od mého prvního setkání s kluky před osmi měsíci. Teď se TH stali opravdovým fenoménem. Všechny noviny s nimi chtějí mluvit a ta doba, kdy jsem byl jediným francouzským novinářem, který je se skupinou v kontaktu, je už pryč. Ze strany fanoušků můžete taky vidět, že se nějaké věci změnily. O šest měsíců dříve před hotelem čekalo asi jen 10 fanoušků a teď je to kolem stovky lidí, kteří přišli a zaplnili prostranství před jejich sídlem. Když jsem zabíral všechny ty lidi mou kamerou, užasl jsem i těchto změn, chtěl jsem najít Billa, Toma, Gustava a Georga tak, jako jsem je naposled opustil.

Budou pořád tak usmívající se, dostupní a profesionální? Nebo začali mít manýry. Budou pořád dávat rozhovory a photoshootingy s tak dobrou náladou, jakou vždycky měli? Právě jsem to měl zjistit.

ONE byl jediný časopis, který měl dovolený photoshoot v tento den a čas byl vypočítaný přesně na minutu. Půl hodiny, ani o sekundu víc. Opravdu málo času k velmi, velmi zaneprázdněnému programu skupiny. Bill, Gustav, Tom a Georg čekali v 18:00 v Grand Journal, kde byli, aby si převzali svou první francouzskou zlatou desku....Hned, jak jsem se dostal do haly, hned se o mě začal starat Saki. I když se usmíval a byl slušný, rozuměl jsem tomu času, který byl opravdu naplánovaný a proto jsme si nemohli spolu zahrát fotbal. Saki mě vedl přes hotel do velké místnosti, která byla zamluvená pro shooting.

Když jsem začal instalovat moje přístroje na focení, Bill, Tom, Gustav a Georg přijeli. Vřele mě přivítali a řekli, že jsem šťastní, že mě zase vidí. Když jsem pracoval na mém zařízení, zeptal jsem se, jak se jim žije na novém pařížském výletě. Bill řekl: "I když máme trochu na spěch, jsme super šťastní, že tu jsme. Než jsme se sem dostali, potkali jsme hodně nových novinářů. Taky jsme dávali rozhovor v rádiu a dnes večer budeme v live TV show. Upřímně jsme si nikdy nemysleli, že by nás Francie tak velkoryse přivítala. Ještě pár měsíců zpátky jsme tu byli úplní cizinci a dnes, když vidím, všechny tyhle fanoušky před hotelem, jsem velmi šťastný. I když jsou tyto promo dny vyčerpávající, je to potěšení být v Paříži." Bill se zdál být upřímný. I když pochybuji, že by řekl, že je tady zhnusený, cítil jsem, jako, že je opravdu šťastný z uznání francouzského publika, které znám, je to pro něj velmi důstojné. A vědět, že hudba TH křižuje hranice, je pro něj velká odměna.

Triumfální odchod


V průběhu tohoto photoshootu jsem zjistil, že se skupina nezměnila. 25 minut, Bill, Tom, Gustav a Georg, každý ve svém stylu, házejí pózy znovu a znovu s talentem a profesionalitou. Je to něco, o čem nikdy nesmím mluvit, ale vždycky jsem zaujatý, jak jsou tihle čtyři kluci uvolnění před kamerou. Často si říkám, že by mohli hrát ve filmu.

V průběhu focení, je Bill obvykle velmi zaostřený, pózuje elegantně a má perfektní kontrolu nad svým tělem a svým image. Tom se více pustí. I když je v průběhu photoshootu obvykle seriózní, mezi jednotlivými pózami mluví, ptá se mě, jestli fotky vypadají dobře. Taky si dělá ze mě srandu, když musím udělat podivnou pozici, abych zachytil nejlepší úhel. Tom taky rád zlobí své přátele. Například, když jsem fotil jenom Gustava, Tom ho vždycky zkouší rozesmát. Stojí za mnou, hází rukama do všech stran a někdy zakřičí slovo jako "Relax, Miss Universe, bude to v pohodě!". Je pravda, že Gustav je nejméně uvolněný před kamerou. Možná za to může jeho plachost. To je věc, které si na něm cením, jsme rád, že vidím, že i s časem a úspěchem zůstává Gustav věrný sám sobě, tak jako Georg, Bill a Tom, kteří se vůbec nezměnili od našeho prvního setkání.

Na konci, když jsem byl dychtivý je znova vidět, jsem si všiml, že věc, která se změnila není skupina, ale nátlak kolem. První, potřebují ruku bodyguarda, aby se mohli přesunout, speciální auto se ztmavenými skly a šoférem. Nejsou to požadavky skupiny, ale producentů, kteří nechtějí sebeméně riskovat.

Koncem odpoledne, když jsme měli hotový photoshoot, šli jsme kluci a já do haly hotelu. Musí opustit Hyatt, aby mohli jet do studia Grand Journal. Ale tahle jednoduchá jízda se teď stala opravdovým dobrodružstvím. Venku, tuny fanoušků čekají hodiny a jenom doufají v jednu věc: políbit, udělat fotku nebo získat podpis od skupiny. Uprostřed, Bill, Tom, Gustav a Georg stojí vedle Sakiho, který vysvětluje, jak musí projít mezi fanoušky, aby to pro ně bylo lehčí. Cítím napětí, tak jako skupina byla na odchodu z arény. Bill se zdá být napjatá a otáčí se k Tomovi: "Je to šílené, všichni ti lidi venku! Jsme vyděšení. Budeme se snažit jít rychle, jak to jen půjde. A to je škoda, protože nikdy nemůžeme s fanoušky zůstat dlouho."

Sedím v hale, byl jsem svědek odjezdu skuoiny, zaujatý pohybem davu, který kluci vytvořili. V ulicích fanoušci křičí, brečí a některé omdlévají na chodníku. Bez debat jsou TH jedna z nejuznávanějších skupin ve Francii, kterých není moc. Německo nemá jenom nejlepší fotbalový tým, ale určitě vlastní jednu z nejlepších rockových skupin. A mezi námi, už tak jsou.......
zdroj
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.