přeložila Gia pro http://kaulitz-twins-4ever.blog.cz
__________________________________________________________
Bille, miluji Tě!
Napsal: Janus Køster Rasmussen
Vedoucí zpěvák vypadá jako skřítek trol a jejich písničky jsou o problémech mladých. Ale Němcům Tokio Hotel by jste se smát neměli. Pokaždé, když tahle teenagerovská partička vydá nový singl, okamžitě vyletí rovnou na vrchol "Boogie Listen" (dánská hitparáda) a dokonce i dánští fanoušci začínají posílat smsky německé kapele. Bill Kaulitz a spol. jsou pro každou akci a jsou připraveni dobýt svět!
Kolega novinář říká: "Dávej si pozor na to, co píšeš, protože jejich fanoušci to budou jistě číst.A oni komentují naprosto všechno. Budou Ti hrozit smrtí, jestli napíšeš něco špatně."
Je to skupina, která umí dánským dívkám především ukázat city. Skupina jako je Tokio Hotel. "Ditte1111" napsala na webových stránkách hitparády "Boogie Listen" toto:
"Je to můj nejoblíbenější song, jednoduše ho miluji. Bille miluji Tě."
Oblíbená písnička se jmenuje "Spring nicht" a je to Bill Kaulitz zpěvák skupiny Tokio Hotel, po kterém mnohá dívčí srdce tolik šílí. Se svým hermafroditním "mascaralookem" a dvěma alby v poprockovém stylu plnýma teenaterských pocitů se stal plakátem na spoustě zdí 12 - 16ti letých dívek - pro ty je polovičním Bohem. To platí i pro Dánsko. Zvláštní je nejenom to, že Tokio Hotel jsou Němci, ale že také v Němčině zpívají. Dosáhli toho, že Němčina už není cool jenom u nich doma v Německu, ale také mezi dánskými, polskými a francouzskými teenagery. Když kapela nedávno hrála v Paříži na koncert přišlo 6000 ječících fanoušků. Tokio Hotel slaví úspěchy, stali se obrazem německého mládí. Což může po období nacismu, války a ostnatých drátů konečně začít. A jejich oddaní fanoušci jsou samotným příběhem téhle mladé Evropy a opravdu nespojují Německo s ničím špatným a neberou na zřetel období války před šedesáti lety, ani tu zeď, co byla zničena před dvaceti lety.
Mnoho, mnoho pocitů
Do dneška tihle čtyři kluci z Magdeburku ve východním Německu stoupají nahoru. A Rasmus Geil editor "Boogie Listen" má jedno vysvětlení, proč tomu tak je: "Když se podíváte na jejich texty - mluví o skutečných věcech! Je to velké drama - nové video je o sebevraždě "Spring Nicht!" - "Don´t Jump!" Některé dívky v tom poznají dokonce samy sebe." Dále říká: "Je to nejbláznivější fenomén v šestileté historii naší hitparády. Beze sporu tomu tak je. Je to jako bláznovství kolem "Take That" v devadesátých letech. Ale je tu jeden velký rozdíl mezi Take That a Tokio Hotel: Také That dal dohromady až jejich manažer, kdež to Tokio Hotel byla normální rocková skupina, která hrála na koncertech mnohem dříve než byla mediálně objevena ve 14 - 15 letech. A frontman skupiny Bill Kaulitz začal psát texty k písním už jako malý kluk. "Začal jsem s písničkou "Leb die Sekunde" když mi bylo asi 7 nebo 8 let. O něco později, až jsem vyrostl jsem řekl: "Co může dítě vědět o skutečném životě? Vždyť je to přeci směšné!" Ale uvědomil jsem si, že nemusíš být moc starý na to, abys mohl psát o věcech, které mají hloubku a podstatu. Přestože ještě nejsi dost starý, neznamená to, že v sobě nemáš mnoho, mnoho pocitů." Říká svým jasným hlasem.
Mladík z kapely, dobře vychovaný řečník, sedí opodál a vypadá přesně tak jako ve videoklipech skupiny Tokio Hotel: gigantické vlasy, obličej s pěti milimetrovými černými linkami kolem očí. Jeho zápěstí a prsty jsou pokryty stříbrnými šperky a čas od času jeho pohled zabloudí k nebi, to když odpoví na položenou otázku.
Němčina je "cool" řeč
Basista Georg Listing se pouze usmívá a na krátko ostříhaný bubeník Gustav Schäfer vypadá, že by si raději než novináře rád všímal pizzy a playstationu. Ale čas od času kytarista, Billovo dvojče Tom Kaulitz vypustí nějaké to slůvko z pusy. Na hlavě má svůj typický "dreadlook" a čepici s kšiltem. Vědomě mluví hlubším hlasem, možná se tak snaží oddělit od svého "bez pohlavního" bratra: "Někdy jsme museli zaplatit cigaretami a alkoholem, abychom získali povolení hrát. Hraní na kytaru nebyla stejná záliba, jako třeba hraní basketballu. Byla to jediná věc, která mě opravdu bavila. Po školních povinnostech jsme vždycky mohli hrát. Chtěli jsme pryč z Magdeburku, chtěli jsme stát na velkých pódiích a chtěli jsme mít fanoušky." Říká Tom Kaulitz.
Nyní toho dosáhli a přestože se dívky ve svém obdivu často blíží k hysterii nelituje ničeho. "Všichni sedmnáctiletí kluci, chtějí hrát na pódium před davem ječících holek. Ano, někdy se situace může vymknout kontrole, ale je to věc, kterou momentálně chceme. Je to jako v extázi, když všichni ti lidé začnou křičet." Dodává Tom Kaulitz.
A dánští fanoušci křičet nepřestávají. Mezi nimi je nyní "in" používat různá německá slovíčka. Na webových stránkách hitparády "Boogie Listen" najdeme uživatele jako: "Teuflish", "InDieNacht", "Miss Schwarz" a své hrdiny vítají slovy: "Phantastisch", "Tokio Hoterl für immer" a nebo jednoduše: "Jste frajeři!"
Když se zeptáte Billa Kaulitze co si myslí o dánských, holandských a francouzských fanoušcích, kteří zpívají německé písničky vykouzlí na tváři obrovský úsměv a řekne: "unfassbar - neuvěřitelné!"
Jak on, tak i fanoušci patří ke generaci, kde jazyk a kultura měnící ho se Německa má opravdu větší šance na úspěch než dříve, myslí si Frank Rössel. Pracuje pro "nadaci Goethe ", což je veřejná instituce v Dánsku,zabývající se německou kulturou. Vypadá to tak, že právě mladí Evropané jsou a budou schopni se navzájem poznávat bez jakýkoliv historických dojmů, tedy jinak, než tomu bylo od druhé světové války. V hlavě mají mnoho různých představ a pravda je taková, že historie nebude zapomenuta nikdy, ale snaží se mezi sebou o kontakt s otevřenou myslí, což bylo u dřívějších generací obtížnější. Říká Frank Rössel.
Tihle čtyři mladí kluci z Tokio Hotel se narodili v období, kdy se silně prožívalo stržení Berlínské zdi. Patří k první generaci Němců, kteří nemají žádné vzpomínky spojené s válkou nebo s rozdělením země. "Ani nevím, jestli jsme o tomhle někdy s naší rodinou nebo snad s lidmi, kteří o tom něco ví diskutovali. Naši rodiče nás vychovali tak, abychom žili přítomností a dívali se dopředu. Máme nějaké zážitky spojené s historií naší země, ale příliš tomu nerozumíme." Říká Bill Kaulitz.
Když jsme se ale patnáctileté fanynky Tokio Hotel Bolette Christensen z Ærø zeptali, co si spojuje s Německem, byla to právě tato zeď a koncentrační tábory.
"Po světovém šampionátu ve fotbalu v roce 2006 bylo Německo považováno za sportovní národ. Ale je to i země levných sladkostí a likérů. Takže, jestli chcete udělat levný, velký nákup, jeďte právě tam!"
Angličtina není tak chytlavá
Ale možná Tokio Hotel postupují tak, že nakonec zničí samy sebe, tedy svou vedoucí pozici v Německu, kde představují první generaci, která se neohlíží zpět do historie. Skupina právě vydala nové album, které obsahuje anglické verze některých jejich písní. A doufají tak, že Anglii a Ameriku vmáčknout mezi své fanoušky. Z písničky"Durch den Monsun" je teď "Monsoon", zatímco "Übers Ende der Welt" vyrukovala s poněkud nebezpečným názvem "Ready, set go!"
Bolettina spolužačka Kristina Mathiansen, která v dubnu vyhrála soutěž o tuto desku není příliš nadšená: "Vždycky budu mít mnohem raději německé verze písniček. Anglické písničky mě příliš "nechytly" jako tomu bylo u těch německých. Bill by se měl nejspíš držet Němčiny, protože jeho Angličtina není zrovna nejlepší."
Ani Rasmus Gejl editor hitparády "Boogie Listen" nevěří v přílišný úspěch tohoto nového alba.
"Myslím, že svou základnu fanoušků příliš nerozšíří a to z toho důvodu, že je mnoho kapel, které nabízejí anglicky psané texty. Tokio Hotel jsou jiní - exotičtí právě proto, že jsou z Německa.
No a jestli se někdo něčemu snad ještě diví, tak se v pátek Tokio Hotel se svým "Spring Nicht" opět velice dobře umístili v hitparádě. "Boogie Listen".
na mým blogu je přihlašovací kolo o holku pro billa a Toma tak se přihlas díky....