Odkud pochází tvoje neuvěřitelné malířské nadání?
Bill: Vyrůstal jsem v prostředí, kde byla kreativita přednost. Moje máma, návrhářka, mě na to učila odmala, stejně tak i mého bratra Toma, oba jsme se začali o umění zajímat jistým způsobem. Naše dětství bylo zaměřeno na kreslení, navrhování nebo ruční práce. Naši rodiče nám v tomhle dávali hodně samostatnosti. Měli jsme povolení si dělat svoje vlastní věci. Všechno tohle vlastně akorát povzbuzovalo moji kreativnost.
Kreativita je ve vaší rodině známou historií...
Bill: To je pravda! Už moje babička a můj děda měli umělecký talent. Oba se taky nakonec stali designéry. Jejich život byl ale i přesto obyčejný. Ale co se týče kreativní stránky, tak to mám po mámě.
A tvoje vášeň pro scénu, jak se objevila?
Bill: Když si naše máma vyšla na návštěvu k přátelům, tak si nás vzala sebou, mě a Toma, místo toho, aby nás nechala doma před televizí.Brávala nás mezi svoje přátele, abychom byli mezi lidmi. Přesně si pamatuji na ty večery s hodně lidmi. A já, dítě mezi těmi všemi dospělými, byl jsem středem pozornosti (směje se)! Vyprávěl jsem vtipné historky, dělal scénky. A tím jsem si uvědomil, že lidem se moje vystupování líbí...
Máš v sobě nějaký skrytý talent komika?
Bill: Je to možné...Už nejsem sice dítě, ale stále mi nedělá problém nějaký ten vtip a smát se. Abych to vzal do přítomnosti, mluvím často velmi rychle, gestikuluji rukama, jsem trochu jako Ital! Někteří lidé, kteří mě znají po nějakou tu dobu tomu těžko věří, ale já tomu věřím!
Kdy jsi se rozhodl se takhle upravovat?
Bill: Nepamatuji si přesně tu chvíli, kdy jsem se rozhodnul oblékat jinak než ostatní. Můj vzhled se vyvíjel postupně, abych si na to sám zvykal. Změnil jsem si vlasy, potom oblečení, lakování nehtů na černo, to všechno se vlastně stalo na Halloween...Od té doby jsem se rozhodnul pro rozdílnost, a potom se to začalo vyvíjet.
Tvoji rodiče nic proti tvému vzhledu neříkali?
Bill: Ne, tohle je věc, o kterou se moji rodiče nikdy nezajímali. Opravdu, se jim nikdy nic nehnusilo na tomhle všem, i když jsem si ve dvanácti letech dal piercing do jazyka. Abych řekl pravdu, tak se moje máma opravdu naštvala, až když jsem přišel domů s tetováním loga kapely Tokio Hotel na krku. To jsem potom poslouchal pořádný řev (směje se)!
Dělal sis tohle i do školy?
Bill: Do školy jako kamkoli, chodil jsem takhle všude. A make-up k tomu samozřejmě patří. Vím, že to vadilo většině mých profesorů, ale měl jsem dobré známky, tak nic proti tomu říct nemohli.
Byl jsi v něčem dobrý ve třídě, mezi prvními?
Bill: Ano, v matice a historii Německa, to jsem tomu rozuměl. Nikdy jsem ale neměl oblibu pro školu, ale vlastně, nikdy jsem nechtěl zaostat a ztratit svoji pozici! A potom, když jsem měl dobré známky, tak jsem díky tomu provokoval očima profesory. Nikdy se jim moc nelíbil můj výstřední styl a moje povaha, ale chápali mě díky výsledkům mých prací.
Má tvoje originalita nějaký dopad na tvoje vztahy?
Bill: Několik holek už mělo problémy uznat, že si nanáším make-up. Některé moje bejvalky mě proto nechaly! A teď, díky publiku a úspěchu jsou věci velmi rozdílné. Můj styl se stal velmi oblíbeným a ke mě uznávaným, ve skutečnosti zajímavým!