yprodané koncerty, autogramiády, které se mění v hysterii, první album Schrei se prodalo přes milion kopií v Evropě...Díky tomuhle všemu, se čtyři členové skupiny Tokio Hotel můžou nazývat sami sebou novými génii v rocku!
Jak vznikla vaše skupina?
Bill: Společně s Tomem, mým dvojčetem, jsme hráli muziku od dětství, jak doma tak na podiu. Je to už šest let, co jsme potkali Gustava a Georga v jednom malém klubu v Magdeburgu, kde jsme hrávali o víkendech. Potom, jsme si prostě promluvili o muzice, řekli si naše nápady a sny o stvoření skupiny. Přitom mě prostě napadlo, že bychom to mohli dát dohromady...
Shodli jste se hned všichni na hudebních stylu, který hrajete?
Gustav: Nejdřív jsme se společně pojmenovali Devilish. Náš první návrh byl něco ve stylu punku, ale spíše nám šlo hrát víc rockově. O pár měsíců později jsme už měli svůj vlastní styl. No a přejmenovali jsme se na skupinu Tokio Hotel: Tokio, protože nás fascinovalo tohle hlavní město Japonska a Hotel, je prostě místo ke trávíme hodně času, když jsme na cestách.
Tom: Každý z nás má rád svůj vlastní styl muziky. Georg nejde po ničem jiném než po hudbě jako třeba Oasis a Fall Out Boy, Gustav zase preferuje Metallicu, Bill je fanouškem Green Day, zatímco já jsem zase na hip-hop. Ale naše rozdíly v tomhle nikdy neměli dopad na naší skupinu.
V kolika letech jste měli první zkušenosti s muzikou?
Bill: Od sedmi let hraje Tom na kytaru. A já jsem v deseti letech napsal svoji první píseň.
Gustav: Já jsem začal hrát na bicí v pěti letech, předtím jsem mlátil do pokliček! (smějí se)
Georg: Bylo mi dvanáct, když jsem měl první lekci v hraní na basu.
Jakou kdo máte funkci ve skupině?
Tom: Bill je jediný, který píše texty, protože v tomhle exceluje. A Gustav, Georg a já máme zase na starosti muziku. Nejdříve dáme melodie v akustické verzi a potom teprve to dáváme do formy jako na podiu. I přesto, ale tvoříme naše písničky s trochou pomocí našich producentů (Peter Hoffman, Pat Benzner, Dave Roth a David Jost z Universal Record Company)
Jak byste definovali styl Tokio Hotel?
Tom: Tokio Hotel je styl německého rocku, energického a skutečného.
Co myslíte tím skutečného?
Bill: Tokio Hotel nejsou jenom rockové zvuky, kromě toho máme texty, které promlouvají do srdce a oslovují nás. V Německu je hodně skupin, které prostě tenhle styl slov nepoužívají. Tohle nám naprosto vyhovuje. Texty, které o něčem mluví a stejně tak melodie.
O čem jsou hlavní části?
Bill: Naše písničky mají často bolestivé části, které potkávají teenagery naší generace a musí se s tím nějak naučit vypořádat. Takže se vypořádáváme s předměty jako jsou žárlivost, zklamání z lásky, ztracení milované osoby nebo rozvod rodičů. Ale jsme také velmi sensitivní v jiných objektech života jako je láska a přátelství.
Bille, kde se ti nejlépe vykreslují tvoje inspirace?
Bill: Nápady přichází z mé hlavy, když sedím prostě sám u svého stolu v pokoji. Musím prostě sedět někde v klidu, kde nejsou slyšet jezdit autobusy, nebo přistávat letadla, aby jsem dostal nějakou tu inspiraci. V té chvíli si ten svůj nápad zapíšu okamžitě do malého notebooku, která raději nosím u sebe.
Jaký je váš oblíbený song z alba?
Georg: Na koncertech máme všichni velice rádi Schrei. Je to velmi dynamický kousek...díky němu z nás můžeme dostat tu vlnu emocí. Hrát Schrei na podiu je prostě fantastické!
Předtím než se dostanete na podium, co děláte?
Gustav: Normálně se všichni čtyři sejdeme na jednom místě půl hodiny před koncertem. A tam se uklidňujeme od našeho strachu z vystupování! (všichni se smějí) Představujeme si technické problémy, nápady jak bychom je okamžitě vyřešili...Tohle se prostě musí umět vyřešit. Jakmile se ale dostaneme na podium tak z nás všechen ten strach zmizí a naše těla jsou plná adrenalinu.
Měli jste už nějaké nehody během koncertu?
Bill: Ne, nic opravdu závažného. Kromě nějakého toho sóla, hlavně kvůli Gustavovi, protože někdy prostě musí dodělat ten kousek, který začal. A já mám většinou tendenci měnit řád písniček. Naštěstí ostatní členové skupiny ale se dokážou rychle naladit na tu správnou vlnu! (Smích)
Kdy jste si uvědomili, že jsou z vás hvězdy?
Bill: Stalo se to v červenci 2005, těsně po našem prvním singlu Durch den Monsun, který vyšel v Německu. Předtím jsme hráli hlavně v malých halách. Potom, během měsíce 2005, jsme měli hrát na jednom festivalu a my mysleli, že tak před 500 lidmi maximálně. Když jsme tam dorazili, tak už na nás čekali tisíce fanoušků, kteří křičeli naše jména. To překvapení bylo ohromné! Všichni čtyři, jsme se na sebe podívali a neřekli jsme ani slovo, úplně jsme ztratili řeč! Protože žádné slovo nebylo tak dostačující, aby vyjádřilo jak jsme se cítili. Věděli jsme, že jsme se stali slavnými!
Jaký druh vztahu máte se svými fanoušky?
Tom: Skutečně je máme rádi. Ty plakáty a různé jiné věci, se nás dotýkají. A abych řekl pravdu, tak je docela zbytečné skrývat ten pocit, že milujeme když holky křičí během našeho koncertu! Jsou tam tisíce fanoušků, kteří jsou schopni pro nás cokoli udělat, to nás dělá naprosto šílenými! (smích)
Bill: Když jsme u toho s fanoušky, tak bych chtěl ještě říct omluvu fanouškům za vzniklé problémy, které se stali na autogramiádě při naší poslední návštěvě (28.září 2006 v Paříži). Chtěli jsme dát opravdu autogramy každému, ale po půl hodině, se ochranka toho obchodu rozhodla naši akci ukončit. Stovky vás fanoušků jste čekali pro nic dlouhou dobu za zavřenými dveřmi...
Děsí vás někdy sláva?
Bill: Ne, ani ne. Abych byl upřímný, nikdo z nás s tím nehazarduje. Je pro nás potěšení dělat muziku, která se líbí tolika lidem, být poznáváni, milováni. Život slavných, to je prostě úžasná senzace, sdílíme svoje emoce a je to pro každého z nás dar. V Německu, někdy vystupujeme před 20 000 hektickými fanoušky. Když jednou ochutnáte něco jako tohle, váš život se změní. Všichni čtyři se pokusíme o to, aby náš sen nikdy neskončil.